Blog
Jak nás jako společnost změnil covid
Do lesa jsem se naučila chodit pravidelně, potřebuji jej ke svému životu. Byly doby, kdy jsem v lese kromě ranních pejskařů potkávala pouze ojedinělé cyklisty. Vše se změnilo loni na jaře při prvním lockdawnu. Les ožil. Přibylo běžců, rodin , celých rodin i s tatínky, letos dokonce i celé generace. Lidé si přišli do lesa odpočinout, popovídat, být spolu. To co se dříve odehrávalo ve městech, v obchodních domech se děje v lese. Dokonce máme chuť se i zastavit s cizími lidmi, dát řeč, sdílet.
Při jedné procházce jsme se s manželem potkali i s jedním velmi starým mužem. Bylo to u rybníka směr Ledce. Začal nám vyprávět příběh tohoto místa.
"Jsem zde po 40 letech, jel jsem náhodou kolem a konečně si udělal čas a zajet se sem podívat. Pamatuji si jak ho naši dědové a tátové hloubili.Když jsem byl mladý chodili jsme se sem koupat Každý víkend se tady na tom břehu pod stromy scházeli lidé, užívali si, jezdili na lodičkách, uspořádali piknik.... Byly to dobré časy než toto místo obsadili komunističtí funkcionáři a začali zde střílet vysokou a divoké kačeny."
Náš život již není jak býval, vnímáme to všichni, můžeme stále nadávat na covid, vládu, hledat viníky proč nemůžeme žít jako před covidem. Covid odkryl hodně z našeho charakteru, ukázal plno lidí v jejich nahotě, vyzkoušel nás jak a kde v životě stojíme,čemu věříme, co potřebujeme co jsme nikdy nepotřebovali a přesto jsme tomu dávali energii, naučil nás i přijmout smrt do našeho života.... za tuto zkušenost děkuji a těším se, že to dobré si poneseme dál a nebudeme se jako společnost vracet do starých kolejí. Byla by to škoda.
Do lesa jsem se naučila chodit pravidelně, potřebuji jej ke svému životu. Byly doby, kdy jsem v lese kromě ranních pejskařů potkávala pouze ojedinělé cyklisty. Vše se změnilo loni na jaře při prvním lockdawnu. Les ožil. Přibylo běžců, rodin , celých rodin i s tatínky, letos dokonce i celé generace. Lidé si přišli do lesa odpočinout, popovídat, být spolu. To co se dříve odehrávalo ve městech, v obchodních domech se děje v lese. Dokonce máme chuť se i zastavit s cizími lidmi, dát řeč, sdílet.
Při jedné procházce jsme se s manželem potkali i s jedním velmi starým mužem. Bylo to u rybníka směr Ledce. Začal nám vyprávět příběh tohoto místa.
"Jsem zde po 40 letech, jel jsem náhodou kolem a konečně si udělal čas a zajet se sem podívat. Pamatuji si jak ho naši dědové a tátové hloubili.Když jsem byl mladý chodili jsme se sem koupat Každý víkend se tady na tom břehu pod stromy scházeli lidé, užívali si, jezdili na lodičkách, uspořádali piknik.... Byly to dobré časy než toto místo obsadili komunističtí funkcionáři a začali zde střílet vysokou a divoké kačeny."
Náš život již není jak býval, vnímáme to všichni, můžeme stále nadávat na covid, vládu, hledat viníky proč nemůžeme žít jako před covidem. Covid odkryl hodně z našeho charakteru, ukázal plno lidí v jejich nahotě, vyzkoušel nás jak a kde v životě stojíme,čemu věříme, co potřebujeme co jsme nikdy nepotřebovali a přesto jsme tomu dávali energii, naučil nás i přijmout smrt do našeho života.... za tuto zkušenost děkuji a těším se, že to dobré si poneseme dál a nebudeme se jako společnost vracet do starých kolejí. Byla by to škoda.
S manželem chystáme již druhou přednášku, v březnu 2021,
Cestování podél portugalských útesů Lisabon, Sintra, Nazaré.
Mrkněte na odkaz níže.
Cestování podél portugalských útesů Lisabon, Sintra, Nazaré.
Mrkněte na odkaz níže.
Cestování s batohem na zádech
Slíbila jsem některým z Vás, že zkusím popsat naše cestování na divoko, jen s letenkou a batohem na zádech. Pokud to nyní čte nějaký mladý dvacetiletý člověk a říká si, no a co je na tom, máte pravdu, ale uvědomte si, že nám je s manželem kolem padesáti let a v tomto věku to už není zcela " normální".
Nenapíši vše najednou, nestíhám, tak zkusím v tomto bloku každý týden něco uložit z našich cest pro inspiraci, že cestovat se dá i s minimem peněz a i s neznalostí jazyka. To víte, vyrůstali jsme za komunistů a už jsme i líní se doučit angličtinu.( samozřejmě je to výmluva)
To, že se takto odvážíme je asi naše drzost a snad i to, že se nebojíme a máme rádi dobrodružství. Vždy to nějak dopadne a hodně nás naše výjezdy učí...i ten jazyk.
Takto cestovat jsme se rozhodli asi před deseti lety. Zkusila jsem tenkrát poprvé koupit letenky pro celou rodinu do Anglie, půjčit auto. Vše přes internet. Klepala jsem se jako osika, ale povedlo se. Do Bristlu jsme přijeli v jedenáct hodin v noci, tma, pršelo. Když jsme si poprvé sedli do anglického auta- tj. obrácené řízení a měli vyrazit do tmy 200 km k anglickému pobřeží, zpanikařila jsem jaká jsem hrozná matka, že jsem vystavila celou naši rodinu takovému nebezpečí.
Vše dopadlo výborně. Manžel po prvním špatném manévru na kruhovém objezdu( jel vpravo, místo vlevo (:-) ) celou cestu řídil skvěle. Starší syn se perfektně chopil navigace - já jsem byla totálně odbouraná svým šíleným nápadem a byla jsem k nepoužití, no prostě prima trip . Tak tam asi vše začalo. A už nás to nepustilo.
Popíši vám naši poslední cestu, kde si manžel konečně splnil sen a vydali jsme se na čtrnáct dní po pobřeží Portugalska.
Slíbila jsem některým z Vás, že zkusím popsat naše cestování na divoko, jen s letenkou a batohem na zádech. Pokud to nyní čte nějaký mladý dvacetiletý člověk a říká si, no a co je na tom, máte pravdu, ale uvědomte si, že nám je s manželem kolem padesáti let a v tomto věku to už není zcela " normální".
Nenapíši vše najednou, nestíhám, tak zkusím v tomto bloku každý týden něco uložit z našich cest pro inspiraci, že cestovat se dá i s minimem peněz a i s neznalostí jazyka. To víte, vyrůstali jsme za komunistů a už jsme i líní se doučit angličtinu.( samozřejmě je to výmluva)
To, že se takto odvážíme je asi naše drzost a snad i to, že se nebojíme a máme rádi dobrodružství. Vždy to nějak dopadne a hodně nás naše výjezdy učí...i ten jazyk.
Takto cestovat jsme se rozhodli asi před deseti lety. Zkusila jsem tenkrát poprvé koupit letenky pro celou rodinu do Anglie, půjčit auto. Vše přes internet. Klepala jsem se jako osika, ale povedlo se. Do Bristlu jsme přijeli v jedenáct hodin v noci, tma, pršelo. Když jsme si poprvé sedli do anglického auta- tj. obrácené řízení a měli vyrazit do tmy 200 km k anglickému pobřeží, zpanikařila jsem jaká jsem hrozná matka, že jsem vystavila celou naši rodinu takovému nebezpečí.
Vše dopadlo výborně. Manžel po prvním špatném manévru na kruhovém objezdu( jel vpravo, místo vlevo (:-) ) celou cestu řídil skvěle. Starší syn se perfektně chopil navigace - já jsem byla totálně odbouraná svým šíleným nápadem a byla jsem k nepoužití, no prostě prima trip . Tak tam asi vše začalo. A už nás to nepustilo.
Popíši vám naši poslední cestu, kde si manžel konečně splnil sen a vydali jsme se na čtrnáct dní po pobřeží Portugalska.
Cestování po portugalském pobřeží s batohem na zádech.
Dnešní doba je pro tento způsob cestování prima. Stačí se pouze rozhodnout. A je úplně jedno, že je vám padesát let. No, a zakoupit letenku, sbalit to nejnutnější, přihodit spacák a stan pro dva. Ideální hmotnost batohu do 6 kg. Minulé prázdniny padla volba na Portugalsko. Trochu nás nakazil náš starší syn, chtěli jsme zažít to co on, aspoň střípek toho. Být svobodní a volní, jít po pláži a nevědět kde večer složíme hlavu.
Do Lisabonu jsme přilétli v pozdních večerních hodinách.
Úkol: Rychle se zorientovat, najít vlakové nádraží, pochopit princip jejich odbavování, lámanou a velmi primitivní angličtino- češtinou si zakoupit lístek. Los padl na nedaleké městečko Vila Franca de Xira , malebné menší město. Procházíme mezi dřevěnými ohradniky, dnes je zde klidno. Za tři dny se zde místo turistů proženou ulicí býci. To už tu ale nebudeme. Ubytovali jsme se nedaleko v místním kempu( 8 euro pro oba). Kemp je blízko rušné cesty, ráno balíme své věci a jdeme se najíst zpět do centra města. Zastavujeme se v místní pekárně. Úžasné pečivo, ranní kávička, místní sladké buchty. Ani se nám odtud nechce.
Kupujeme si lístek do nedalekého města Santarém. Městečko s bohatou historií a s úžasným náměstíčkem.
Dnešní doba je pro tento způsob cestování prima. Stačí se pouze rozhodnout. A je úplně jedno, že je vám padesát let. No, a zakoupit letenku, sbalit to nejnutnější, přihodit spacák a stan pro dva. Ideální hmotnost batohu do 6 kg. Minulé prázdniny padla volba na Portugalsko. Trochu nás nakazil náš starší syn, chtěli jsme zažít to co on, aspoň střípek toho. Být svobodní a volní, jít po pláži a nevědět kde večer složíme hlavu.
Do Lisabonu jsme přilétli v pozdních večerních hodinách.
Úkol: Rychle se zorientovat, najít vlakové nádraží, pochopit princip jejich odbavování, lámanou a velmi primitivní angličtino- češtinou si zakoupit lístek. Los padl na nedaleké městečko Vila Franca de Xira , malebné menší město. Procházíme mezi dřevěnými ohradniky, dnes je zde klidno. Za tři dny se zde místo turistů proženou ulicí býci. To už tu ale nebudeme. Ubytovali jsme se nedaleko v místním kempu( 8 euro pro oba). Kemp je blízko rušné cesty, ráno balíme své věci a jdeme se najíst zpět do centra města. Zastavujeme se v místní pekárně. Úžasné pečivo, ranní kávička, místní sladké buchty. Ani se nám odtud nechce.
Kupujeme si lístek do nedalekého města Santarém. Městečko s bohatou historií a s úžasným náměstíčkem.
V centru města přicházíme do malého kostelíku. Právě zde probíhá adorace - tichá modlitba.Rušnost městečka zakryla víra věřících. Ticho. Ven nás dostává teprve chuť na dobrou polední kávu. Vsakujeme atmosféru města celý den a k večeru vyrážíme směr Fatima.
Poznámka: Stačilo otevřít mapu a hned se nás ujala paní a ochotně pomohla najít autobusové nádraží. To by se v Čechách bohužel nestalo.
Fatima: poutní místo všech křesťanů, místo, kde se místním třem dětem, na poli , několikrát po sobě zjevila Panna Marie. Marně se snažíme najít prostotu tohoto místa. Přespáváme v poutním domě ( 10 eu), kde společně s námi přespávají poutníci putující do Santiaga di Compostela. Ráno zapalujeme svíce za naše děti a odjíždíme do přímořského města Nazaré.
Město Nazaré je známé nálezem sošky Panny Marie v moři. Hned po výstupu z autobusu se nás ujme místní důchodkyně a ubytuje nás ve svém bytě ( 30 eu). Necháme se s vděčností ubytovat nedaleko místní pláže. Užíváme si celý den a noc pohostinnosti tohoto města. Z nádherné vyhlídky nad Nazaré spatříme dlouhou písečnou pláž. Konečně jsme blízko tomu, za čím jsme sem jeli. Ráno ještě navštívíme místní farmářská trh, nakoupíme sýry, vodu na cestu a vyrážíme. Paní domácí se s námi upřímně loučí, něco nám dlouze portugalsky vypráví o své rodině, diví se, že jdeme pěšky tak daleko. My jsme šťastní. Vycházíme.
Poznámka: Stačilo otevřít mapu a hned se nás ujala paní a ochotně pomohla najít autobusové nádraží. To by se v Čechách bohužel nestalo.
Fatima: poutní místo všech křesťanů, místo, kde se místním třem dětem, na poli , několikrát po sobě zjevila Panna Marie. Marně se snažíme najít prostotu tohoto místa. Přespáváme v poutním domě ( 10 eu), kde společně s námi přespávají poutníci putující do Santiaga di Compostela. Ráno zapalujeme svíce za naše děti a odjíždíme do přímořského města Nazaré.
Město Nazaré je známé nálezem sošky Panny Marie v moři. Hned po výstupu z autobusu se nás ujme místní důchodkyně a ubytuje nás ve svém bytě ( 30 eu). Necháme se s vděčností ubytovat nedaleko místní pláže. Užíváme si celý den a noc pohostinnosti tohoto města. Z nádherné vyhlídky nad Nazaré spatříme dlouhou písečnou pláž. Konečně jsme blízko tomu, za čím jsme sem jeli. Ráno ještě navštívíme místní farmářská trh, nakoupíme sýry, vodu na cestu a vyrážíme. Paní domácí se s námi upřímně loučí, něco nám dlouze portugalsky vypráví o své rodině, diví se, že jdeme pěšky tak daleko. My jsme šťastní. Vycházíme.
Vycházíme z Nazaré , jdeme chvíli podél moře a pak nás čeká díky zálivu kousek cesty po silnici. Míjíme ceduli směr kostel Igreja de S. Gião.
Vcházíme do opuštěné krajiny. Moře je od nás necelých půl kilometru. Dobrodružné je projít místním útulkem psů, bez majitele, pouze se strážným vůdčím psem. Jsme rodina psí, tak směle s hlavou dolů projdeme pod přísným dohledem, ale v poklidu , dál.
Vzápětí jsme zase o něco blíže k moři. Docházíme k nejstaršímu kostelu v Portugalsku, úžasné místo. Odtud překračujeme písečné duny a jdeme po pláži.
Zde zažíváme nejkrásnější část našeho putování. Ujdeme okolo 10 km, doprovod nám dělají místní opuštění psi.
Voda nám již dochází, ale v dálce rozeznáváme něco jako bistro na pláži. Ano, pro místních pár domorodců je zde otevřen kiosek s dřevěnou terasou . Rozhodneme se zůstat až do rána. Je to úžasné místo. Hezčí už za dalších 10 dní nenacházíme. Je tu vše co milujeme - ticho, pláž, divoký oceán, vínečko(:-). Při západu slunce si přímo na pláži stavíme stan. ( O eu)
Opět jsme porušili zásadu : Kde se ti líbí - posečkej, je možné, že nic hezčího už nenajdeš.
Ráno vyrážíme dál.
Vcházíme do opuštěné krajiny. Moře je od nás necelých půl kilometru. Dobrodružné je projít místním útulkem psů, bez majitele, pouze se strážným vůdčím psem. Jsme rodina psí, tak směle s hlavou dolů projdeme pod přísným dohledem, ale v poklidu , dál.
Vzápětí jsme zase o něco blíže k moři. Docházíme k nejstaršímu kostelu v Portugalsku, úžasné místo. Odtud překračujeme písečné duny a jdeme po pláži.
Zde zažíváme nejkrásnější část našeho putování. Ujdeme okolo 10 km, doprovod nám dělají místní opuštění psi.
Voda nám již dochází, ale v dálce rozeznáváme něco jako bistro na pláži. Ano, pro místních pár domorodců je zde otevřen kiosek s dřevěnou terasou . Rozhodneme se zůstat až do rána. Je to úžasné místo. Hezčí už za dalších 10 dní nenacházíme. Je tu vše co milujeme - ticho, pláž, divoký oceán, vínečko(:-). Při západu slunce si přímo na pláži stavíme stan. ( O eu)
Opět jsme porušili zásadu : Kde se ti líbí - posečkej, je možné, že nic hezčího už nenajdeš.
Ráno vyrážíme dál.
Po chvilkovém stoupání na útesy, procházíme obydleným úsekem. U nás bychom tuto část nazvali chatová oblast. Domy jsou zde postaveny s nádherným výhledem na oceán. Jdeme chvíli po hřebenu a pak sestupujeme dolů. Dle mapy bychom měli dorazit do dalšího městečka se zálivem. Tak třeba se vykoupeme a přespíme zde.
Obidos - historické město Unesco. Je nádherné. Zdržíme se zde celý den. Toto místo i přes velký počet turistů je dobré navštívit. Než opuštíme Obidos, měli jsme to štěstí a zahlédli místní svatbu.
Zjišťujeme odkud odjíždí autobus do dalšího našeho cíle - Peniche. Snad zajímavost z Portugalského cestování autobusem. Nenechte se odradit od čekání na autobus, který má jet například v 15. 30. Je již čtvrtá hodina a autobus nikde. Normálně bychom již odešli, nebýt jedné domorodé ženy, která se nám snažila vysvětlit ať zůstaneme, že autobus určitě přijede. Přijel asi půl hodinu po skutečném příjezdu daném jízdním řádem.
Městečko Peniché je větší přístavní město, plné obchodů a úžasné tržnice s rybami , zatím největší, kterou jsme viděli zde v Portugalsku. Přespáváme v kempu na útesu tohoto poloostrova, koupat se zde nedá, kemp je u cesty, tak hned ráno vyrážíme na klidnější místo. Překvapilo nás, že mezi kempem a centrem města je obytná zóna ze slamů( plechových po různu ztlučených domů ) . To jsme zde nečekali.
Konečným cílem našeho putování je městečko Baleal. Zde jsme si objednali přes internet ubytování již z domova na dalších 5 dní. Městečko bylo malé s nádhernými plážemi, úžasnou restaurací, kde jsme potkali i syna režiséra Formana se svoji rodinou. Tato restaurace stála vždy za hodinku čekání před ní, samozřejmě s vínečkem a sledováním vln. Lepší jídla z místních ryb jsme zatím nikde nejedli. Dle mapy by se měla jmenovat Taberna do Ganhao. Zaručeně ji poznáte dle fronty před ní. Co se týká jídla nás i zde dostal kozí sýr. Tuto pochoutku jsme si neodepřeli a vychutnávali každý den.
V Baleal byly úžasné podmínky pro surfaře začátečníky, tak i my jsme zkusili své štěstí.
São Martinho do Porto
Menší městečko s velkým zálivem, kde se dá bezpečně vykoupat. A právě v tom byl kámen úrazu. Po hodině na pláž vyrazily snad všechny děti z okolních škol. Balíme věci a utíkáme pryč. Sedáme do vlaku směr |Obidos.Obidos - historické město Unesco. Je nádherné. Zdržíme se zde celý den. Toto místo i přes velký počet turistů je dobré navštívit. Než opuštíme Obidos, měli jsme to štěstí a zahlédli místní svatbu.
Zjišťujeme odkud odjíždí autobus do dalšího našeho cíle - Peniche. Snad zajímavost z Portugalského cestování autobusem. Nenechte se odradit od čekání na autobus, který má jet například v 15. 30. Je již čtvrtá hodina a autobus nikde. Normálně bychom již odešli, nebýt jedné domorodé ženy, která se nám snažila vysvětlit ať zůstaneme, že autobus určitě přijede. Přijel asi půl hodinu po skutečném příjezdu daném jízdním řádem.
Městečko Peniché je větší přístavní město, plné obchodů a úžasné tržnice s rybami , zatím největší, kterou jsme viděli zde v Portugalsku. Přespáváme v kempu na útesu tohoto poloostrova, koupat se zde nedá, kemp je u cesty, tak hned ráno vyrážíme na klidnější místo. Překvapilo nás, že mezi kempem a centrem města je obytná zóna ze slamů( plechových po různu ztlučených domů ) . To jsme zde nečekali.
Konečným cílem našeho putování je městečko Baleal. Zde jsme si objednali přes internet ubytování již z domova na dalších 5 dní. Městečko bylo malé s nádhernými plážemi, úžasnou restaurací, kde jsme potkali i syna režiséra Formana se svoji rodinou. Tato restaurace stála vždy za hodinku čekání před ní, samozřejmě s vínečkem a sledováním vln. Lepší jídla z místních ryb jsme zatím nikde nejedli. Dle mapy by se měla jmenovat Taberna do Ganhao. Zaručeně ji poznáte dle fronty před ní. Co se týká jídla nás i zde dostal kozí sýr. Tuto pochoutku jsme si neodepřeli a vychutnávali každý den.
V Baleal byly úžasné podmínky pro surfaře začátečníky, tak i my jsme zkusili své štěstí.
Když si něco moc přejeme, celý vesmír se spojí, aby se naše přání vyplnilo.
Nevím , kde jsem četla tato slova, ale uvízla mně v mysli.
Dobře zasetá slova .
Vyklíčila ve mně v situaci, o kterou bych se s vámi ráda podělila.
Znáte to, máme dlouhou dobu nějakou touhu v sobě, která jednoho dne potřebuje uskutečnit. Tak to bylo i se mnou. Chodili jsme každým rokem na východ slunce na Sněžku, ale přespat na Sněžce, to by bylo.
A letos jsem se konečně dočkala. Poprosila mě jedna kamarádka, zda bych nezorganizovala výstup na Sněžku. Souhlasila jsem.
A nejenom to, konečně jsem si říkala, že je čas na výstup i s přespáním, bude nás víc, nebudeme se bát vlka nic.
Vypadalo to , že nás pojede kolem 8 žen . V den odjezdu, jsem se klepala, zda budu muset svůj plán opět odložit, či překonat strach a dokázat to i sama.
Jely jsme dvě.
Poslední sms, která nás doprovázela : „Holky, nemůžu, ale pošlete mně z vrcholu dolů nějakou písničku.“
Vesmír se začal spojovat, přání se začalo plnit. Na vrchol jsme doputovaly za svitu měsíce kolem dvanácté hodiny. Žádný vítr, jasná noc, hledání lůžka, zakuklení ve spacáku.
Zjištění, že spacák, který na mě zbyl v prázdninovém cestování, není vůbec vhodný do těchto extrémních podmínek. Černý mrak, tma, zvedá se vítr. Oblíkám na sebe vše co mám, balím se do šály, čepice, rukavic, uzavírám každou dírku, kde se ke mně dere vlhký vítr noci.
Tak toto je ta krása , po které jsem toužila?
Bože, teprve jedna hodina, co tady budu dělat.?! Čtyřicet centimetrů krát metr a půl na spaní mě udržuje ve statické relaxační pozici z jógy. Bohužel uvolnění nepřichází. Z druhé strany již slyším oddychující hlas mé spolupoutnice. Jak ti závidím tvůj pokojný spánek v supr teplém spacáku.
Vlhko přidává na intenzitě.
Dvě hodiny. Do východu mi zbývají čtyři hodiny bdění ve stále stejné relaxační pozici. Uvolni se, dýchej, pusť vše a spi, slyším svého vnitřního učitele. To se ti snadno řekne.
Slivovice, kterou jsme si daly na kuráž pomalu vyprchává z mého organizmu. Vítr, zima, mraky si hrají na honěnou nad nejvyšším vrcholem naší české země.
Tři hodiny. Z relaxační pozice mám tělo již tak stažené, že je čas zvolit pozici jinou. Asi si sednu a budu se kochat pohledem do údolí, třeba se mi zachce spát.
Odkukluji se.
A sakra, to asi nepůjde, zima si chce ustlat v mém spacáku. Rychle si lehám na záda, nohy sobecky natahuji i do prostoru mimo své lůžko . Uklidňuji křeče v nohou a opět se kuklím. Představuji si, jak se dívám do kraje.
Čtyři hodiny. Kde je ta silná noc o které jsem snila? Kde je to hluboké ponoření , hluboký spánek na nejvyšší hoře? Co jsem si to jen přála?
Pět hodin – Vzbudí mě Luci jak sebou šije. Odkuklím se, začíná svítat. Pár odvážlivců se trousí na vrchol. Obdivují, že jsme to dali, možná si v duchu zasejí přání to také dokázat, zkusit, musí to být super.
Zabaleny do spacáku, usedáme na lavičku, zpíváme jednu píseň za druhou.
Vychází slunce.
Za kapličkou se ozval hlas violoncella. Přicházíme blíž. Muž sedí před kaplí a hraje na cello.
Hora se otevírá nejenom slunci, ale i lidskému bytí.
Juli, nejen tvé přání je vyslyšeno. Vesmír se spojil a je nám hráno - do nitra naší duše.
Někdo z nás se neubrání slz. Dělíme se navzájem o snídani. Usmíváme se na sebe, zjišťujeme, že se přes naše známé známe.
Vesmír se spojil, naše přání byla vyslyšena. Naše srdce se plní nejenom ranním svitem, ale i Láskou. Děkujeme.
Nevím , kde jsem četla tato slova, ale uvízla mně v mysli.
Dobře zasetá slova .
Vyklíčila ve mně v situaci, o kterou bych se s vámi ráda podělila.
Znáte to, máme dlouhou dobu nějakou touhu v sobě, která jednoho dne potřebuje uskutečnit. Tak to bylo i se mnou. Chodili jsme každým rokem na východ slunce na Sněžku, ale přespat na Sněžce, to by bylo.
A letos jsem se konečně dočkala. Poprosila mě jedna kamarádka, zda bych nezorganizovala výstup na Sněžku. Souhlasila jsem.
A nejenom to, konečně jsem si říkala, že je čas na výstup i s přespáním, bude nás víc, nebudeme se bát vlka nic.
Vypadalo to , že nás pojede kolem 8 žen . V den odjezdu, jsem se klepala, zda budu muset svůj plán opět odložit, či překonat strach a dokázat to i sama.
Jely jsme dvě.
Poslední sms, která nás doprovázela : „Holky, nemůžu, ale pošlete mně z vrcholu dolů nějakou písničku.“
Vesmír se začal spojovat, přání se začalo plnit. Na vrchol jsme doputovaly za svitu měsíce kolem dvanácté hodiny. Žádný vítr, jasná noc, hledání lůžka, zakuklení ve spacáku.
Zjištění, že spacák, který na mě zbyl v prázdninovém cestování, není vůbec vhodný do těchto extrémních podmínek. Černý mrak, tma, zvedá se vítr. Oblíkám na sebe vše co mám, balím se do šály, čepice, rukavic, uzavírám každou dírku, kde se ke mně dere vlhký vítr noci.
Tak toto je ta krása , po které jsem toužila?
Bože, teprve jedna hodina, co tady budu dělat.?! Čtyřicet centimetrů krát metr a půl na spaní mě udržuje ve statické relaxační pozici z jógy. Bohužel uvolnění nepřichází. Z druhé strany již slyším oddychující hlas mé spolupoutnice. Jak ti závidím tvůj pokojný spánek v supr teplém spacáku.
Vlhko přidává na intenzitě.
Dvě hodiny. Do východu mi zbývají čtyři hodiny bdění ve stále stejné relaxační pozici. Uvolni se, dýchej, pusť vše a spi, slyším svého vnitřního učitele. To se ti snadno řekne.
Slivovice, kterou jsme si daly na kuráž pomalu vyprchává z mého organizmu. Vítr, zima, mraky si hrají na honěnou nad nejvyšším vrcholem naší české země.
Tři hodiny. Z relaxační pozice mám tělo již tak stažené, že je čas zvolit pozici jinou. Asi si sednu a budu se kochat pohledem do údolí, třeba se mi zachce spát.
Odkukluji se.
A sakra, to asi nepůjde, zima si chce ustlat v mém spacáku. Rychle si lehám na záda, nohy sobecky natahuji i do prostoru mimo své lůžko . Uklidňuji křeče v nohou a opět se kuklím. Představuji si, jak se dívám do kraje.
Čtyři hodiny. Kde je ta silná noc o které jsem snila? Kde je to hluboké ponoření , hluboký spánek na nejvyšší hoře? Co jsem si to jen přála?
Pět hodin – Vzbudí mě Luci jak sebou šije. Odkuklím se, začíná svítat. Pár odvážlivců se trousí na vrchol. Obdivují, že jsme to dali, možná si v duchu zasejí přání to také dokázat, zkusit, musí to být super.
Zabaleny do spacáku, usedáme na lavičku, zpíváme jednu píseň za druhou.
Vychází slunce.
Za kapličkou se ozval hlas violoncella. Přicházíme blíž. Muž sedí před kaplí a hraje na cello.
Hora se otevírá nejenom slunci, ale i lidskému bytí.
Juli, nejen tvé přání je vyslyšeno. Vesmír se spojil a je nám hráno - do nitra naší duše.
Někdo z nás se neubrání slz. Dělíme se navzájem o snídani. Usmíváme se na sebe, zjišťujeme, že se přes naše známé známe.
Vesmír se spojil, naše přání byla vyslyšena. Naše srdce se plní nejenom ranním svitem, ale i Láskou. Děkujeme.