Když si něco moc přejeme, celý vesmír se spojí, aby se naše přání vyplnilo.
Nevím , kde jsem četla tato slova, ale uvízla mně v mysli.
Dobře zasetá slova .
Vyklíčila ve mně v situaci, o kterou bych se s vámi ráda podělila.
Znáte to, máme dlouhou dobu nějakou touhu v sobě, která jednoho dne potřebuje uskutečnit. Tak to bylo i se mnou. Chodili jsme každým rokem na východ slunce na Sněžku, ale přespat na Sněžce, to by bylo.
A letos jsem se konečně dočkala. Poprosila mě jedna kamarádka, zda bych nezorganizovala výstup na Sněžku. Souhlasila jsem.
A nejenom to, konečně jsem si říkala, že je čas na výstup i s přespáním, bude nás víc, nebudeme se bát vlka nic.
Vypadalo to , že nás pojede kolem 8 žen . V den odjezdu, jsem se klepala, zda budu muset svůj plán opět odložit, či překonat strach a dokázat to i sama.
Jely jsme dvě.
Poslední sms, která nás doprovázela : „Holky, nemůžu, ale pošlete mně z vrcholu dolů nějakou písničku.“
Vesmír se začal spojovat, přání se začalo plnit. Na vrchol jsme doputovaly za svitu měsíce kolem dvanácté hodiny. Žádný vítr, jasná noc, hledání lůžka, zakuklení ve spacáku.
Zjištění, že spacák, který na mě zbyl v prázdninovém cestování, není vůbec vhodný do těchto extrémních podmínek. Černý mrak, tma, zvedá se vítr. Oblíkám na sebe vše co mám, balím se do šály, čepice, rukavic, uzavírám každou dírku, kde se ke mně dere vlhký vítr noci.
Tak toto je ta krása , po které jsem toužila?
Bože, teprve jedna hodina, co tady budu dělat.?! Čtyřicet centimetrů krát metr a půl na spaní mě udržuje ve statické relaxační pozici z jógy. Bohužel uvolnění nepřichází. Z druhé strany již slyším oddychující hlas mé spolupoutnice. Jak ti závidím tvůj pokojný spánek v supr teplém spacáku.
Vlhko přidává na intenzitě.
Dvě hodiny. Do východu mi zbývají čtyři hodiny bdění ve stále stejné relaxační pozici. Uvolni se, dýchej, pusť vše a spi, slyším svého vnitřního učitele. To se ti snadno řekne.
Slivovice, kterou jsme si daly na kuráž pomalu vyprchává z mého organizmu. Vítr, zima, mraky si hrají na honěnou nad nejvyšším vrcholem naší české země.
Tři hodiny. Z relaxační pozice mám tělo již tak stažené, že je čas zvolit pozici jinou. Asi si sednu a budu se kochat pohledem do údolí, třeba se mi zachce spát.
Odkukluji se.
A sakra, to asi nepůjde, zima si chce ustlat v mém spacáku. Rychle si lehám na záda, nohy sobecky natahuji i do prostoru mimo své lůžko . Uklidňuji křeče v nohou a opět se kuklím. Představuji si, jak se dívám do kraje.
Čtyři hodiny. Kde je ta silná noc o které jsem snila? Kde je to hluboké ponoření , hluboký spánek na nejvyšší hoře? Co jsem si to jen přála?
Pět hodin – Vzbudí mě Luci jak sebou šije. Odkuklím se, začíná svítat. Pár odvážlivců se trousí na vrchol. Obdivují, že jsme to dali, možná si v duchu zasejí přání to také dokázat, zkusit, musí to být super.
Zabaleny do spacáku, usedáme na lavičku, zpíváme jednu píseň za druhou.
Vychází slunce.
Za kapličkou se ozval hlas violoncella. Přicházíme blíž. Muž sedí před kaplí a hraje na cello.
Hora se otevírá nejenom slunci, ale i lidskému bytí.
Juli, nejen tvé přání je vyslyšeno. Vesmír se spojil a je nám hráno - do nitra naší duše.
Někdo z nás se neubrání slz. Dělíme se navzájem o snídani. Usmíváme se na sebe, zjišťujeme, že se přes naše známé známe.
Vesmír se spojil, naše přání byla vyslyšena. Naše srdce se plní nejenom ranním svitem, ale i Láskou. Děkujeme.